Zážitek z vlaku

Dobrý den, Vaši jízdenku prosím.“ zastavil se průvodčí před slečnou kolem sedmadvaceti, která měla silné, velké brýle a byla viditelně velmi nervózní.
„Tady.“ podala mu vytištěný arch papíru „Já jsem si poprvé kupovala jízdenku elektronicky a bylo to strašně složité, ale snad jsem udělala vše správně.“ vychrlila překotně „Jedu do Prahy.“ doplnila.
„Tak se na to podíváme.“ posunul si průvodčí půlměsícové brýle. „Praha. No výborně, vidíte jak jste šikovná, jízdenka je v pořádku, je platná.“
„Och, to jsem si oddechla.“ uvolnila se slečna „Já tam musela zaklikat tolik věcí, bylo to tak strašně složité tu jízdenku objednat…“
„No vidíte a podařilo se, hned příští týden můžete vyrazit.“
„Cože?“ vyhekla slečna.
„No, jízdenka je na příští týden.“ vysvětloval trpělivě.
Dáma přes uličku si zakryla dlaní ústa.
„Cože?!“ povyskočila, až se jí posunuly brýle. „Ale-ale-ale já příští týden nikam nejedu!“
„Ale jedete, tady to vidím na jízdence. A ne sama, ještě tu máte jízdenku pro pejska.“
„Jenže já žádného psa nemám!“
„To vůbec nevadí, ještě máte přeci celý týden si nějakého vybrat.“ řekl pan průvodčí laskavě.
Kluk o řadu dál se prudce otočil a tlumeně vyprskl smíchy.
„Proboha, já si budu muset koupit psa a to mi brácha mi pořád předpovídal, že skončím se třema kočkama…“ vzlykala afektovaně slečna.
Kluk o řadu dál se zakousl do opěrky hlavy.
„A také dvě děti byste si měla pořídit.“ poklepal průvodčí na papír. „Jedno do šesti let a jedno o mezi šestým a devátým rokem. pohlaví si můžete vybrat.“
Dva pánové za slečnou začali na sedadlech poskakovat, jeden divoce smrkal, druhý se dávil.
„Panenko Podsrpenská, ale já žádné nemám!“ kvíkla slečna.
„Budete mít rušný týden.“ pokýval hlavou průvodčí. „Já bych s vlastními dětmi ani nezačínal, já bych hledal už něco hotového, protože i to do šesti let se dá za týden těžko stihnout, natož to starší. To máte: počít, odrodit, vychovat…“ vypočítával zcela vážně na prstech.
Dáma naproti sevřela stehna, jako by se právě připočůrala.
„Co jsem to udělala? Co jsem to udělala?“ opakovala slečna strhaně.
„Neberte si to tak.“ řekl průvodčí konejšivě „To se může stát každému, teď je hlavní, aby se všichni do té cesty naučili na kole, ať ty čtyři kola netaháte zbytečně.“
„COŽE??“ zasípěla slečna a strhla si brýle.
Kluk o o řadu dál už opěrku téměř sežral.
„No máte tu čtyři kola, tak předpokládám, že budou jezdit všichni.“ podíval se na slečnu zkoumavě. „Včetně toho psa.“ přidal ještě pomalu, aby to dokázala vstřebat.
„Bože můj, bože můj, já jsem koupila jízdenku pro dvě děti a psa a kola…“
„Já bych zkusil cirkus, tam mívají i medvědy, co jezdí na kole.“ poradil pan průvodčí vážně, za celou dobu se ani nepousmál.
Dva pánové za slečnou pomalu ztráceli vědomí, jeden měl narvaný kapesník v puse a druhý měl zvrácenou hlavu a cosi kloktal. Oba byli rudí a slzeli.
„Tak a teď asi budete potřebovat jízdenku na tento vlak, nemýlím-li se?“
Slečna bezhlesně přikývla a jen si držela hlavu v dlaních. Pan průvodčí jí to napočítal, vytiskl jízdenku a vzal si peníze.
Spolucestující začali postupně přicházet k vědomí.
„Tak šťastnou cestu do Varšavy.“ zasalutoval a rozloučil se.
„Cože?! Tenhle vlak jede do Varšavy?“ vykřikla slečna.
„Ne, to jen vy. Víte? Příští týden. Se dvěma dětmi a psem na kole.“
„Já to koupila do Varšavy?!“ zděsila se slečna a kolem, jako by explodovala bomba.
„Příští týden tam určitě bude moc hezky.“ pokýval hlavou pan průvodčí a odešel.
Vyčerpaná slečna vzala telefon, zmáčkla ho a po chvíli řekla: „Mami? Potřebuju do příštího týdne mít dvě děti a psa, co umí na kole… To bys nevěřila, co jsem koupila za jízdenku a mě bylo divný, o kolik je to přes internet dražší… Už jsi někdy byla ve Varšavě?“